Chtěl jsem, byl jsem!

Ahoj.

Jsem Pepa Březina.

Absolvoval jsem magistra na Ústavu konstruování, kde jsem se věnoval zejména aditivním technologiím a měl jsem na starostí studentskou laboratoř. Dnes jsem ale v docela jiném světě, kde kombinuji navrhování automatizačních linek v malé firmě Acam a cestování po světě.

Jak jsem se k tomu dostal? Tak právě do této firmy jsem po škole začal chodit jako brigádník. Právě kvůli tomu, abych měl čas na to, co mě baví. Přišel Covid, měl jsem důvěru na dodělání velkých projektů a pro firmu jsem se stal důležitým. Teď jsem v pozici seniora při řešení projektů. Nic zatím pořádně zajímavého. Teda je, ale nic, proč byste tohle museli číst.

Proč tohle čtěte, tak je to, že mám stále tu volnost. Mohu pracovat odkudkoliv. Mít notebook na pláži, kokos v ruce a mít call? Jasně. Být s horskou nemocí ve 4 kilometrech nad mořem a kreslit linku? Taky. Opravdu mohu být kdekoli, ale samozřejmě to není zadarmo. Nemyslím peníze, ale povinnosti. Občas prostě nezbyde a musím třeba kvůli realizaci nějakého projektu, nebo i zubaři, zpátky do Brna. Teď to vychází cca 3 měsíce na firmě, 3 měsíce pryč.

Co teda vlastně dělám za práci? Tak ten jednoduchý scénář je celkem přímočarý. Od zákazníka dostanu zadání na cenovou nabídku. Z toho navrhnu koncept, se CTO projdeme, jestli to dává smysl a vyhodím nějaký krátký dokument s cenovkou

 Obvykle to také i prezentuji. Po vyhraném výběrovém řízení dostaneme zelenou a začne velké kolečko meetingů a schvalování designu. Tady už začíná fáze, kdy se trochu role štěpí v závislosti na komplexnosti projektu. To znamená že nemusím dělat úplně vše, no pokud jsem vedoucí projektu, tak stejně musím mít o všem přehled. Vytvoří se dokumentace a posílá se na nákup. Pro konstruktéra možná konečná, no pro mne ne. Následuje komunikace s montáží, elektrikáři, programátory a samozřejmě se zákazníkem. Postupně se konají různé akceptační testy, předpřejímky až do fáze, kde stojí celý živý stroj a je připraven na odvoz. Právě během oživování stroje je ta fáze kdy jsem raději v Brně a potkám své kamarády. Potom už jen stroj odstěhovat k zákazníkovi, zprovoznit ho i tam a já mohu jet další kolečko s jiným projektem. Málo kdy to je takto od začátku do konce, nejsou to jediné věci, co mezitím řeším a občas mám také volněji. Ale v zásadě to je ta kostra.

A dá se tenhle cirkus zvládnout ze zahraničí? Jop, dá. Jen to chce trochu silný internet, klid na práci a hlavně cool lokalitu za zády. Tak jsem zatím zvládl navrhnout linku v Indonésii, vyhrát výběrko v Thajsku, rozbít zákazníkův produkt v Čile, nebo si volat s Američany z Indie.

A nejsou to všechno malá jména, i když pro ty malé zákazníky je to většinou větší zábava. Ale tak trochu pro zvednutí ega to jsou firmy jako Resideo, Saint Gobain, Edwards, nebo Zebra. No a ty země, kde jsem byl? Momentálně jsem v Japonsku nedaleko města Mitsumoto. Ale taky jsem zvládl navštívit část Indonésie, Thajsko, Malajsii, Indii, Spojené Arabské Emiráty, Kuwait, Turecko, Island, Portugalsko, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo, USA, Peru, Čile, Bolívii, Norsko, Dánsko, Saúdskou Arábii, Vietnam, Hong Kong, teď mě čeká Jižní Korea, Čína a Egypt.

Zní to všechno super. Taky je. Jen je všechno dost náročnější. Hlavně to leze dost na hlavu. Ale tak obecně jsem věčně nespokojený, takže teď by mělo být na čase být vděčný. Což taky jsem.